Eugeniusz Zak (1884–1926), Ženská hlava, kolem roku 1925

Eugeniusz Zak (1884–1926), Ženská hlava, kolem roku 1925

Olej na papíře nalepeném na překližce, 74 x 59 cm (rám) / 54,4 x 39,2 cm (vnitří rozměry pasparty).

Papír je místy mírně odlepený / poškozený na okrajích.

Pochází ze sbírky Lucie a Clémenta Pechových*.

*

Eugeniusz Zak, Ženská hlava (studie), 1924

Olej na papíře na překližce, 55 x 40 cm

Clément Pech, narozený 28. června 1882, byl francouzský voják a podnikatel. V roce 1902 zahájil vojenskou kariéru a sloužil až do roku 1928. V letech 1918–1923 byl dislokován v Čenstochové v rámci dohody mezi nově vzniklou polskou vládou a její francouzskou protějškou. Na jejím základě francouzští důstojníci pomáhali při budování polských vojenských struktur, za což dostávali povýšení. Clément Pech, tehdy v hodnosti poručíka, byl dislokován v Čenstochové. Od polské vlády dokonce obdržel Kříž za statečnost (fotografie průkazu opravňujícího ho k nošení tohoto vyznamenání se nachází v dokumentaci přiložené k obrazu). V Čenstochové se seznámil s Łucją (která později ve Francii používala francouzskou verzi jména „Lucie“) Henigovou, pocházející z dobře situované židovské rodiny. Pár se vzal a v roce 1923 se Lucie spolu s Clémentem přestěhovali do Francie, kde se usadili v Saint-Mandé, bohatém městečku nedaleko Paříže.

Ve Francii se Lucie a Clément spřátelili s mnoha umělci. Clément byl sám umělec a své práce mnohokrát vystavoval na pařížských salonech. Lucie se naopak vyznačovala nejen velkou uměleckou citlivostí, ale její obrovskou předností byla také znalost polštiny, ruštiny, ukrajinštiny a dokonce i litevštiny. Díky tomu snadno navázala kontakty s mnoha umělci z École de Paris, kteří pocházeli z východní Evropy a často hovořili francouzsky jen málo. Lucie jim tedy pomáhala mimo jiné s administrativními záležitostmi, překládala dokumenty a korespondenci a prokazovala jim drobné laskavosti. Podle vyprávění Frédérica Pecha (vnuka Lucie a Clémenta) jeho otec André (syn tohoto páru) často vzpomínal, že jeho matka pravidelně navštěvovala Montparnasse, zejména slavnou restauraci Le Dome, kde se scházela smetánka mezinárodních umělců působících v té době v Paříži.

Jedním z umělců, kteří se ocitli v kruhu známých a přátel Lucie, byl Eugeniusz Zak (1). V létě roku 1924 se madame Pechová, která se právě nacházela v Polsku, rozhodla pomoci umělci s přivezením jeho synovce na prázdniny a později ho odvézt zpět do Polska, aby stihl začátek školního roku (2). Právě tehdy jí Zak na znamení vděčnosti daroval studii k obrazu, na kterém v té době pracoval.

Dílo zůstalo v rodině Pechových až do současnosti: mnoho let viselo v pracovně André, syna Lucie a Clémenta.

André Pech byl inženýr, který dlouhá léta pracoval pro firmu Clarel, kde se zabýval použitím dřevovláknité desky jako izolace při projektech prototypů veřejného osvětlení. Podle vzpomínek Andréova syna Frédérica „kolem let 1960–61 se otec rozhodl obraz zarámovat, a tak ten olej na papíře přilepil na dřevovláknitou desku, která byla speciálně na míru nařezána v továrně. Rám si sestrojil sám. Byl jsem tehdy „kutilský teenager“ a vzpomínám si, že jsem držel přítlačnou bednu (ze dřeva), zatímco otec řezal lištu ruční pilou. (…) Později rám v továrně natřel, vložil do něj dílo a k dokončení rámování použil „samolepicí papír Clarel“, který je dodnes vidět na zadní straně díla. Od té doby jsem ten olej na papíře vždy viděl zarámovaný a zavěšený na zdi v jeho pokoji, nad jeho postelí“ (3).

Po jeho smrti v roce 1962 dílo zdědil jeho syn Frédéric, vnuk Lucie a Clémenta. Po předání obrazu do rukou Galerie Roi Doré a následně aukční síně ArtKrak Auction House byl odstraněn rám (za účelem ověření přesných rozměrů, stavu díla a z estetických důvodů).

Ženská hlava představuje portrét anonymní ženy zachycené v poloprofilu (zatímco viditelná část jejího trupu se zdá být natočena téměř čelem, její hlava je nakloněna v gestu charakteristickém pro Zakovy postavy). Konečná verze díla – olej na plátně o rozměrech 45 x 37,5 cm – se nachází v Národním muzeu ve Vratislavi. Obě díla mají mírně odlišné kompoziční řešení: na plátně je postava umístěna více uprostřed, dole je oříznuta (část šátku na krku ženy není vidět) a špička jejího klobouku se nachází blízko horního okraje plátna. Obraz je také podepsán. Naopak analyzovaná studie je olej na papíře, na němž je zobrazená postava posunuta mírně doleva, šátek na jejím krku je viditelný téměř celý a vzdálenost mezi kloboukem a horním okrajem obrazu je o něco větší. Samotná postava je o něco mohutnější, avšak větší prostor kolem ní tento dojem kompenzuje, díky čemuž je kompozice přesto lehká a „vzdušná“, což navíc umocňuje přítomnost četných mírně zakřivených linií. Studie je však nakonec velmi blízká finální verzi – jelikož se jedná o olejomalbu o rozměrech podobných obrazu na plátně, lze bezpochyby usoudit, že jde o poslední fázi příprav na vytvoření finální verze, která jí bezprostředně předcházela. To je o to zřetelnější, že z malířského hlediska je dílo vynikající kvality; Zak zde nepoužívá žádná dodatečná zjednodušení ani schematické zachycení tématu, které jsou někdy charakteristické pro přípravné práce. Jedinými rozdíly – kromě výše zmíněných drobných kompozičních změn – je absence podpisu a o něco méně subtilní použití barvy v přípravném díle. Ve finální verzi je postava o něco „jemnější“, ztvárněná s větší rafinovaností. Zak také používá o něco kontrastnější barvy, čímž dosahuje, zejména v případě šátku kolem krku ženy, efektu světla a stínu, připomínající hru světla například na hedvábí.

Tato studie je tedy zajímavým dílem jak z historického hlediska – pochází ze zajímavé, dobře zdokumentované sbírky a zapadá do historie samotného Zaka, jeho vztahu k zajímavé, byť téměř neznámé postavě, jakou byla Lucie Pechová – tak i z uměleckého hlediska. Jedná se totiž o studii k jednomu z nejcharakterističtějších Zakových obrazů z 20. let, kdy umělec vytvářel díla, v nichž často dominují mírně protáhlé postavy, ztuhlé v charakteristických, divadelních pózách, často se specifickými pokrývkami hlavy. Zjednodušené, poněkud geometrizované tvary naznačují vliv Cézanna, mírně melancholický charakter připomíná díla Puvise de Chavannese. Zároveň však Zak, nezávisle na asimilovaných, více či méně zjevných vlivech, vytvořil svůj vlastní, velmi charakteristický styl, plný lyričnosti a poněkud nostalgické poezie. Ženská hlava je tedy dílem typickým pro poslední roky Zakova života, a tím pádem objektem obrovské historické, umělecké i sběratelské hodnoty.

(1) V jeho případě neexistoval jazykový problém, protože Zak hovořil plynně francouzsky. Nicméně se pohybovali ve stejných kruzích a oba také rádi udržovali kontakt se svou vlastí. Navíc Zakova manželka, Jadwiga Kohnová, pocházela z Čenstochové, rodného města Lucie, což obě páry jistě ještě více sblížilo. Je dokonce možné, že se Zakovi a Pechovi setkali ještě v Polsku. Žádné hmotné důkazy sice v současné době neumožňují přesně určit, kdy a za jakých okolností k setkání došlo – zda ještě v Polsku, nebo již ve Francii – nicméně Zak spolu s manželkou po vypuknutí první světové války opustili Francii a usadili se v Čenstochové, kde pobývali přibližně do roku 1921. Přesně ve stejné době pobýval v Čenstochové Clément Pech a právě tehdy se setkal s Łucją. Existuje tedy reálná možnost, že Zak, který měl k Francii velmi úzký vztah, navázal kontakty s francouzským důstojníkem, který se zvláště zajímal o umění, a s jeho snoubenkou, později manželkou, tím spíše, že se všichni pohybovali v podobných společenských kruzích.